Rady a Tipy
Pronést proslov
Vy ze všech lidí musíte pronést proslov. Buď protože jste oslavenci
nejbližší nebo protože jste jeho/ její přímý nadřízený. Nebo možná
protože ho/ ji znáte nejdéle. Ať už je to z jakéhokoli důvodu, určitě to
není náhoda, že vybrali zrovna vás, a proto si musíte napsat proslov
sami. Konec konců bude mít správný efekt, pouze když vám bude sedět.
Dokážete to! Určitě: není třeba se ničeho bát! V žádném případě to není zkouška, u které můžete propadnout. Vlastně je to jen o tom, že řeknete pár laskavých slov. A každý z posluchačů ví, že nikdo není dokonalý.
Ale neberte svůj úkol ani na lehkou váhu: je to projev pocty někomu a vaše řeč je součástí této pocty. Snažte se – ne protože se bojíte, že se zesměšníte, ale hlavně protože jde o zvláštní příležitost pro člověka, kterému vzdáváte hold. Má mít skutečný pocit, že je uznáván, a měl by si vaše slova s láskou a dlouho pamatovat. A to se stane, jen když bude vědět, že pouze neodříkáváte nějaký standardní proslov, proto se snažte, abyste nikoho neurazili, jen abyste si ušetřili práci.
Nechte si čas na přípravu. Není potřeba trávit nad textem hodiny; je to jen o tom, že dobré nápady nepřicházejí z ničeho nic – zvláště když je nutně potřebujete. Místo toho dostanete nápad, právě když děláte něco jiného. Nenechávejte to na poslední chvíli.
Dokážete to! Určitě: není třeba se ničeho bát! V žádném případě to není zkouška, u které můžete propadnout. Vlastně je to jen o tom, že řeknete pár laskavých slov. A každý z posluchačů ví, že nikdo není dokonalý.
Ale neberte svůj úkol ani na lehkou váhu: je to projev pocty někomu a vaše řeč je součástí této pocty. Snažte se – ne protože se bojíte, že se zesměšníte, ale hlavně protože jde o zvláštní příležitost pro člověka, kterému vzdáváte hold. Má mít skutečný pocit, že je uznáván, a měl by si vaše slova s láskou a dlouho pamatovat. A to se stane, jen když bude vědět, že pouze neodříkáváte nějaký standardní proslov, proto se snažte, abyste nikoho neurazili, jen abyste si ušetřili práci.
Nechte si čas na přípravu. Není potřeba trávit nad textem hodiny; je to jen o tom, že dobré nápady nepřicházejí z ničeho nic – zvláště když je nutně potřebujete. Místo toho dostanete nápad, právě když děláte něco jiného. Nenechávejte to na poslední chvíli.
Co?
Může být pro vás snazší, když budete mít na paměti, že úplně stačí, když budete mluvit maximálně pět minut.
Básně a citáty mohou řeč osvěžit, pokud jich tam není příliš – a musí se hodit, mít osobní vztah a nesmí vyznít otřepaně ani otřele.
Mluvte o tom, jak se cítíte, ale nemluvte jen o sobě: oslava není pro vás, ale o vašem kolegovi, kterému vzdáváte hold. Centrem pozornosti je on/ ona, ne vy.
O čem můžete mluvit? Co vám vytane na mysli, když si představíte oslavu výročí, narozenin, odchodu do důchodu nebo stěhování? Co o dané osobě víte? Jaké příhody si pamatujete? Dosáhli nějakého velkého úspěchu? Nějaké složité nebo obvyklé úkoly, které řešil/a? Nějaký jiný světlý bod? Co je typické pro danou osobu?
Příhody jsou nezapomenutelné a vaše řeč bude osobnější a zajímavější, ale rozhodně to není čas na to, abyste se kolegovi konečně pomstili. Dobírat si někoho nebo sarkastické poznámky nejsou na místě stejně jako vykopávat staré trapné záležitosti z vánočního večírku nebo návštěvy u klienta. Po pár letech mohou být některé kopance nebo faux pas vtipné – ale některé nejsou, a je je lepší nechat zarůst trávou. Také není dobrý nápad šířit historky z osobního života. Je dobré publikum rozesmát, ale nesmí to nikoho ztrapnit. A humor by neměl vyznít nuceně: posluchači si mají řeč užít a chtít slyšet víc.
Jak?
Nejprve si napište vše, co vás napadne. Pak to protřiďte a uspořádejte si myšlenky, a vyškrtněte vše, co se opakuje. Lze něco rozvést tak, že by to mohl být leitmotiv?
Jestliže nemáte žádnou zkušenost s pronášením řeči, zapracujte na oslovení. Pamatujte si, že je to řeč, ne článek, a pište tak, jako byste mluvili. Věty musí být krátké a jednoduché. Posluchači vás musí být schopni sledovat: jestliže něčemu neporozumí, nemohou si to znova přečíst. Neustále oslovujte klíčovou osobu – a ostatní posluchače – přímo a osobně.
Pokud jste ostřílený tvůrce řečí, pak je často lepší si napsat jen klíčová slova: tak bude vaše řeč spontánnější.
Použijte kartotéční lístky. Jsou silnější než normální A4, což je výhoda, když nemluvíte u pultu, na který si můžete poznámky položit. Pokud se vám nervozitou třesou ruce, máte co držet.
Procvičujte. Předneste řeč před soukromým publikem, nebo pokud je to nutné, kytkám v květináčích. Ať už ji říkáte komukoli, říkejte ji nahlas; je to jediný způsob, jak zjistit, zda jsou některé věty složité, zda se u nich zaseknete, a jediný způsob jak zjistit, jak je řeč skutečně dlouhá.
Mluvte pomalu a pokud možno co nejpřirozeněji – nemluvte monotónně, ale ani slova příliš nezdůrazňujte. Pokud ztratíte nit, není důvod k panice: jednoduše se zastavte a na chvíli se zamyslete. Co vám může připadat jako dlouhá pauza, toho si posluchači často ani nevšimnou. Pokud hned nemůžete navázat na ztracenou nit, prostě to řekněte. Lidé se vám nebudou smát: každý bude rád, že si pamatujete jádro – a možná vám někdo pomůže.
Zdroj obrázků: aboutpixel.de © Rainer Sturm
Nejprve si napište vše, co vás napadne. Pak to protřiďte a uspořádejte si myšlenky, a vyškrtněte vše, co se opakuje. Lze něco rozvést tak, že by to mohl být leitmotiv?
Jestliže nemáte žádnou zkušenost s pronášením řeči, zapracujte na oslovení. Pamatujte si, že je to řeč, ne článek, a pište tak, jako byste mluvili. Věty musí být krátké a jednoduché. Posluchači vás musí být schopni sledovat: jestliže něčemu neporozumí, nemohou si to znova přečíst. Neustále oslovujte klíčovou osobu – a ostatní posluchače – přímo a osobně.
Pokud jste ostřílený tvůrce řečí, pak je často lepší si napsat jen klíčová slova: tak bude vaše řeč spontánnější.
Použijte kartotéční lístky. Jsou silnější než normální A4, což je výhoda, když nemluvíte u pultu, na který si můžete poznámky položit. Pokud se vám nervozitou třesou ruce, máte co držet.
Procvičujte. Předneste řeč před soukromým publikem, nebo pokud je to nutné, kytkám v květináčích. Ať už ji říkáte komukoli, říkejte ji nahlas; je to jediný způsob, jak zjistit, zda jsou některé věty složité, zda se u nich zaseknete, a jediný způsob jak zjistit, jak je řeč skutečně dlouhá.
Mluvte pomalu a pokud možno co nejpřirozeněji – nemluvte monotónně, ale ani slova příliš nezdůrazňujte. Pokud ztratíte nit, není důvod k panice: jednoduše se zastavte a na chvíli se zamyslete. Co vám může připadat jako dlouhá pauza, toho si posluchači často ani nevšimnou. Pokud hned nemůžete navázat na ztracenou nit, prostě to řekněte. Lidé se vám nebudou smát: každý bude rád, že si pamatujete jádro – a možná vám někdo pomůže.
Zdroj obrázků: aboutpixel.de © Rainer Sturm